Od nich to ale není "trochu daleko", pro ně to je velmi osobní, protože to je často některý z prarodičů, který často jako jediný z rozsáhlé rodiny nějakým zázrakem přežil. To je mnohem osobnější, než to, že Timově případě dost možná některý z prarodičů naopak asistoval u nahánění těch lidí do dobytčáků do transportu k vyhubení.

Amos Oz o svém bratranci: "Malý Daniel Klausner se nedožil ani tří let. Brzy přišli a zabili ho, aby před ním ochránili Evropu, aby preventivně zabránili uskutečnění Hitlerovy 'noční můry stovek a tisíců dívek svedených odpornými, křivonohými židovskými parchanty...' " (Příběh o lásce a tmě, str. 105)

Rozumím a samozřejmě nechci Holokaust ani Druhou světovou válku nijak zlehčovat. Ve článku jsem citovala větu, jak ji kamarád v tu chvíli vyslovil. Cílem nemělo být relativizování toho, jak jsou něčí pocity důležité nebo podložené. Chtěla jsem spíš ukázat, že takové pocity existují, a ukázat zároveň, jak se cítila paní v autě, ale zároveň i můj kamarád, který se téhle části historie samozřejmě neúčastnil, ale ona je vnímána jako součást jeho identity.

PS: Knihy Amose Oze mám moc ráda.

Vzhledem k tomu, že jsem M*A*S*H až tak nesledoval, pořád jsem větším příznivcem původního filmu, tak si na tohoto herce vzpomínám z dvoudílné epizody v seriálu ALF. To ale jeho kvality nijak nesnižuje.